Kapitola 4. - Malá nehoda

Tak tady to je! Po dlouhé přestávce. A tak je tu další můj nesmysl. Prosím o komentáře a opravy chyb! Ani jsem si to po sobě nestihla přečíst. Mamka mi stála za zády a hnala mě do postele. Tak za nesmysli neručím!

Kapitola 4. - Malá nehoda

Zaklepala jsem a chvíli čekala. Nic. Zazvonila jsem a znovu zaklepala. Zase ticho. Potom se ozvaly nejisté kroky a nakonec se dveře přece jen otevřely. Objevil se v nich Petrův sladký obličej. Překvapeně zamrkal a pustil mě dovnitř. Na chodbě se zastavil a dlouze se na mě zadíval. „Ty máš roztržený rukáv!“ vyhrkl starostlivě. Nadzvedla jsem ruku ke svému obličeji. Měl pravdu. Přes mou ruku se táhla dlouhá krvavá stopa a o roztrženém rukávu ani nemluvě. Mávla jsem rukou. „To nic...“ skočil mi do řeči. „Pojď ošetřím ti to.“ Ach jo! Jak nemůže někdo takovou jednoduchou věc pochopit!

Otevřel dveře do kuchyně. Zaplavila mě nádherná vůně palačinek. Znovu jsem se nadechla a nechala se tou vůní unést. „Palačinky!“ vzrušeně jsem vydechla. Petr pokýval hlavou. „Jak si mohl vědět, že je to moje oblíbené jídlo? Samozřejmě až po špagetách,“ vyhrkla jsem. Nejistě pokrčila rameny. „Moje taky, ale až po špagetách. Navíc je to rychlé a docela to zasytí.“ Znalecky jsem pokývala hlavou na souhlas. Sedla jsem si v kuchyni na židli a Petr obrátil palačinky jen trhnutím ruky. Proletěly vzduchem a přistály na pánvi na druhé neupečené straně. Obdivně jsem pískla. Zašklebil se na mě. Zmizel u sebe v ložnici a donesl šitíčko a desinfekci s obvazem. No tohle! Ten chlap má u sebe doma šitíčko! Obvaz podle mě nebude ani potřeba. Asi jsem se jen škrábla o větvičku. Musím si dávat větší pozor! Příště by se klidně mohlo stát, že se mi roztrhne ten druhý rukáv a tím se odhalí i mé znamení Zla.

Přisunul si židli vedle mě a opatrně uchopil moji ruku. Asi si dokážete představit jak jsem se cítila. Kluk do kterého jste blázen vám šáhne na ruku! Nehnula jsem však ani brvou a jen poslušně seděla a občas zasyčela, když se dotkl citlivého místa. Vzal desinfekci a celou ránu mi ošetřil. Sykala jsem prakticky víc než předtím. Ne, že bych byla nějaká citlivka, ale bolelo to. Navíc chlapi rádi utěšují zraněnou ženu. Potom mi celou ránu zavázal obvazem. Následně i zašil rukáv. Dokonce při mém ošetřování spálil palačinku. Vyhodil ji do koše a udělal novou. Když byly palačinky hotové, natřel je marmeládou a nahoru dal šlehačku a ještě posypal kakaem. Natěšena jsem poposedla. Petr si toho všiml a zazubil se. Podal mi ji. Po chvíli se na mě odivně zadíval. Sotva si totiž nandal svoji palačinku a sedl si, tak já jsem tu svoji měla už snězenou. Docela dobrý výkon na toho, kdo snědl před chvílí jelena.

Vstala jsem a nandala si další. Petr v sobě neměl ještě tu první a já si zase šla pro novu. Potom jsem si řekla: dost! A další jsem si nevzala. I když jako upír nemůžu ztloustnout (což je nepřekonatelná výhoda pro někoho s tak velkým apetitem). Nechtěla jsem Petrovi přece sníst všechno. Ten do sebe postupně nasoukal všechny zbývající palačinky. Sklidil nádobí a zeptal se mně: „kde jsi vlastně byla?“ No, co je mu vůbec do toho! Donutila jsem se uklidnit. Nakonec jsem odpověděla: „šla jsem se projít do lesa a jen tak se podívat do okolí.“ „Aha.“ Odvětil nejistě. On mi nevěří! Mluvila jsem přece pravdu, ne? No, podstatnou část věci jsem mu neřekla, ale to je čistě pro jeho dobro. Den se od této chvíle stal jedou velkou změtí rozhovorů a rozpačitých slov. Teprve večer se stalo něco dost zajímavého. No, alespoň pro mě. Petr zrovna něco kuchtil a já se dívala. Krájel cibuli. Na tom ostatně není nic divného. Jenže potom mu ujela ruka a řízl se do prstu. Jeho krev zvolna stékala z prstu přes zápěstí. Lákala mě svou vůní. V žaludku se mi usadil takový ten pocit vzrušení a očekávání zároveň. Tohle nesmíš! Okřikla jsem se v duchu. Ruka mi zajela do kapsy u svetru. Nahmátla jsem tmavě modrý kamínek protkaný červenými a bílými nitkami(je to takový uklidňující kamínek, který nám pomáhá zkoncentrovat svoje myšlenky a lépe se ovládat). Petr sykl a strčil ruku pod vodovod. Strnula jsem. Jen tak jsem tam stála a pozorovala odkapávající krev z jeho ruky. No, prostě jako lovec v záloze, když číhá na svou oběť. Naštěstí si ničeho nevšiml. Donesl si obvaz a ruku si zavázal. Přes to bylo ve vzduchu cítit jemnou vábivou vůni. V kapse jsem pořád svírala kamínek. On to byl vlastně náhrdelník. Dal mi ho otec k dvacátým narozeninám.

Petr mi cosi říkal, ale já ho nevnímala. Snažila jsem se soustředit na chladivý dotek kamene a ne hlavně na jeho krk, na kterém pulzovala žíla plná krve. Petr se koukl na hodinky a řekl: “teda, to je teda hodin. Půjdeme už spát, ne?“ Přikývla jsem. Petr se zachoval zase jako správný džentlmen a nechal mi svoji postel. On si lehl na zem vedle mě. Zhasl světla a za chvíli jsme už oba spali. Usínala jsem z pocitem, že už nemůže stát nic horšího. Jen kdybych se tak nemýlila!

Pokračování příště...