Kapitola 5. - Zmatek na duši i po těle

Tak sem vkládám můj další nesmysl. Je to kratší než jsem původně předpokládala, ale jinak jsem s tím celkem spokojená. Měla to být trochu smutná kapitola, ale to bude až v tí příští. Brouzdám po blogách a tam samé vtipné scénky a příběhy. No já prostě nedokážu psát smutně když mám veselou náladu :D. Já už zase zdržuju. No tak se dejte do čtení a moc nekritizujte a pište ty komentáře!!!

Kapitola 5. – Zmatek na duši i po těle

Ocitla jsem se v tváří v tvář pánovi Zla. Byla jsem v Bradavicích, ale byly rozbořené. Za mnou stáli žáci a nějací učitelé. Přede mnou pán Zla, který se usmíval. Promluvil: „Mariko pojď ke mě.“ Zakroutila jsem hlavou. „Opustil jsi mě a nechal tady! Jen jsi mě sprostě využil“ Zakřičela jsem a po tvářích se mi rozkutálely slzy. „Copak jsem měl na výběr! Za to můžou oni.“ Rozkřikl se a ukázal na postavy stojící za mnou. „Pojď za mnou a všechno bude zase jako dřív.“ Přemlouval dál. Nejistě jsem popošla směrem k němu. Náhle jsem však zůstala stát. Uvědomila jsem si, že mě chce zase jen využít. „Tak proč jsi mě nezavolal dřív? Vím, že si povstal už dávno.“ Vypálila jsem na ně. Neřekl na to nic. Znovu mi vytryskly slzy. Napřáhla jsem ruce a řekla:“Tohle je za Bradavice a všechny co umřeli.“ Z dlaní mi vyšlehl oheň a trefil se přímo do řad smrtijedů. Zmateně uskakovali stranou. Pán Zla se na mě podíval a já se rozklepala a začala křičet....

Napřímila jsem se na posteli s hrůzou v očích. Uvědomila jsem si, že jsem křičela. Oblečení se mi lepilo k tělu a nepříjemně studilo. Zmateně jsem se rozhlédla po místnosti. Náhle jsem si uvědomila, kde jsem. Petr na mě zíral jako na zjevení. V pokoji bylo šero. Přes závěsy však prosvítalo trochu světla, což mu umožňovalo zřetelně vidět můj strach v očích. Podíval se na mě se strachem v očích. „Co se stalo? Jsi v pořádku?“ řekl a přiblížil se ke mně. Nejistě jsem přikývla. „Ne to teda nejsi!“ Rozčílil se. Zajel mi rukou do vlasů a pohladil mě po tváři. Tak jsem mu povykládala můj sen. Na závěr jsem se rozplakala. Myslela jsem, že se mě bude vyptávat ohledně pána Zla. Na nic se mě neptal. Místo toho přikývl a začal mě těšit, jako že to bude dobré a že je to pryč.

Jenže já věděla, že to dobré nebude. Pán Zla se vrátí. Vím to už hodně dlouho. Tohle byla malá ukázka mých věšteckých vizí. Samozřejmě jsem mu tuhle maličkost zatajila. Náhle mě Petr k mému úžasu políbil. Polibek jsem mu s chutí opětovala. Odtáhla jsem se a zadívala se na něj. Mírně se pousmál a znovu mě políbil.

Další detaily budu muset zatajit. Pořádně si je ani nepamatuji. Byla jsem značně v šoku a zažila jsem další věšteckou vizi. Není to nic příjemného. Vždy to bývá děsivé a hrozně namáhavé.

Ráno jsem se probudila jen přikrytá dekou s hlavou Petra na rameni. Jemně jsem ho odstrčila a začala se oblékat. Probudil se a zvedl hlavu. Usmál se a řekl:“Dobré ráno.“ Také jsem se usmála a opětovala jeho pozdrav. Vstal a také se oblekl.

Den pokračoval v poklidném rázu a nestalo se nic, co by stálo za zmínku. Petr zase vařil a já se na něj se zájmem dívala. Byl tak krásný slunný den, takže jsem neodolala a vydala se s Petrem na procházku. Neměla jsem příležitost se najíst, ale na oběd jsem si dali výborné kuře s kaší. Poklidně tenhle den probíhal dál.

 Nastal večer a Petr se mně asi po desáté hodině omluvil, že je unavený a šel spát. Mě se ale ještě nechtělo jít spát a tak jsem si skákla do lesa pro noční svačinku. Bohužel jsem ulovila jen malého králíka, ale lepší než nic. Vrátila jsem se sním k Petrovu domu a vylezla na střechu. Sedla jsem si na její hřeben a pozorovala nebe s krásnými třpytícími se hvězdami. Nepřítomně jsem tam zírala ani nevím jak dlouho. Uvažovala jsem o sobě a Petrovi. Náš vztah nemá vůbec žádnou budoucnost. Proč? Jednoduše proto, že já jsem upír a on člověk. No a? řeknete si. Ten hlavní problém je v tom, že já žiju prakticky věčně a vůbec nestárnu. Vypadám jednoduše pořád na dvacet let. Ten hlavní problém je v tom, že Petr stárne. Je tady jedno řešení, ale to jednoduše neudělám! Podívala jsem se na nebe. Zrovna padala hvězda. Vzpomněla jsem si na má dětská léta. Táta mi říkal, že když padá hvězda mám si něco přát. Tenkrát sem tomu věřila, ale teď... Každopádně jsem si něco přála. Jen to jedno přání zamíchalo s celým mým budoucím životem. Ať se to všechno vyřeší. Nemyslela jsem tím nic konkrétního. Prostě toho bylo na mě teď moc. Vzpomněla jsem si na králíka v mé ruce. Povzdechla jsem si a začala se z něj krmit.

V tom se za mnou otevřelo střešní okno a v něm Petr. Otočila jsem se a mu zmrzl úsměv na rtech. Napřímila jsem se a mrskla králíkem o střešní tašky. Pomalinku sjížděl dolů. „Fajn!“ vykřikla jsem. „Teď to víš. Začni mě nenávidět a nebo utíkat!“ zhluboka jsem si oddechla. Zároveň se mnou začal lomcovat vztek na sebe samou. Nedávala jsem pozor. Mohla jsem jeho příchod očekávat. Zároveň jsem měla i strach. Teď mě určitě opustí a nechá mě tady samotnou! Po tváři mi sklouzla slza sebelítosti a hořkosti krutého světa. K mému úžasu nikam neutekl ani mi nezačal nadávat. Zeptal se mě jen:“Proč bych to měl dělat?“ Pokrčila jsem rameny. „Všichni to tak dělají.“ Další slza. „Věděl jsem už od začátku, že s tebou není něco v pořádku. Pojď“ Chytl mě za ruku. Podivila jsem se ještě víc a zeptala se:“Ty ze mě nemáš strach?“ pokrčil rameny. „Ani ne. Kdyby jsi mě chtěla zabít, udělala by si to už dávno, ne?“ Na tom bylo něco pravdy. Tak jsme v ruku v ruce slezli ze střechy. „Tak“, řekl když, jsme si sedli. „Vykládej mi svůj příběh podle pravdy a já ti zase řeknu svůj“ Pokývala jsem hlavou na souhlas a začala jsem vyprávět...

Pokračování příště...