Kapitola 6. - Zpověď provinilce

Vkládám se novou kapitolu. Je asi ze všech nejkratší proto, že se mi nějak moc nechce psát. Bude to asi tím, že nějak chybí komentáře(omluva těm, kdo je píšou). Tak příjemné počtení a možná během týdne dopíšu zbytek...

Kapitola 6. – Zpověď provinilce

„Můj otec se jmenuje hrabě Vlad Tepeš. Ty ho možná znáš jako hraběte Dráculu. Byl to čaroděj z čistokrevné rodiny a rodiče ho donutili vzít si mou matku hraběnku Penelopu také čistokrevnou čarodějku. Po čase se do sebe zamilovali, ale nedařilo se jim zplodit dítě. Můj otec se začal věnovat jinému koníčku a to jest lovu upírů. Sbíral o nich informace, kde se dalo. Fascinovali ho ti tvorové natolik, až jednoho vyhledal. Můj otec se toho zmíněného upíra pokusil zabít, ale zaplatil za to vysokou daň. Ten upír ho proměnil a udělil na něj kletbu. To spočívalo v tom, že se stal prakticky nesmrtelným a to tak, že nemohl zemřít ničí, ba dokonce svou vlastní rukou. Nyní byl odsouzen, aby věčně bloudil. Mé matce to neřekl. Ta zanedlouho porodila dítě. Ano, byla jsem to já.             

Krátce na to se Penelopa dozvěděla krutou pravdu. Zjistila, že můj otec je upír. Prosila ho, aby ji také proměnil. Mohli by být věčně spolu! Jenže to on nechtěl. Penelopa byla zoufalá. Trápila se, až jednoho dne spáchala sebevraždu. Teď byl zase zoufalý a probodl se mečem. Nic se mu však nestalo. Navíc měl mě a nevím, kdo by se o mě staral. Vychovával mě s láskou otce. Když mi bylo jedenáct, dostala jsem dopis z Bradavic.

V ten den na mě byl moc pyšný. Na veškeré prázdniny a volna jsem jezdila domů na jeho hrad. Bradavice se později staly mým novým domov. Tolik mi připomínaly roky bezstarostného žití na otcově hradě. Otec mě doma učil i jiné magii. Neřekl mi však, jak se jmenuje. Naučil se ji prý od upírů. Ráda jsem četla upírskou literaturu a různé rituály, jak se upíra zbavit. Pamatuji si, že jsem vzala jednou z kuchyně sůl a rozsypala ji po celém hradě. Bylo to mé nejšťastnější období za celý můj život. Jen jedna otázka mě tížila na srdci. Co se stalo mámě? Otec mě jen vždy odbyl, že až budu starší, tak mi to řekne. Když to nepomohlo, řekl mi, že až mi bude dvacet. Když jsem se ho otázala proč, řekl: „ Ve dvaceti se člověk stává někým jiným.“... Což mi moc nepomohlo.

Dál jsem rostla. Ve dvaceti jsem se proměnila v upíra. Otec mě dál učil a pořád mi neřekl, jak to bylo s mou matkou. Jednoho dne mi to ale řekl. Začala jsem ho za to nenávidět a obviňovat za matčinu smrt. Utekla jsem. Potom jsem jen tak přežívala a potloukala se. Poprvé zabila a začalo se mi to líbit. Šířila jsem zlo a vraždila. Potom jsem začala pít. Nevím jak dlouho jsem nenáviděla život. Na sebevraždu jsem však neměla odvahu. Život mi sice dával jeden kopanec za druhým, ale věděla jsem, že možná přijde i světlo. Potom jsem slyšela o skupině zlých černokněžníků a netrvalo dlouho a jejich vůdce mě jednoho dne vyhledal. Byl to sám pán Zla a mě se dostalo pocty u něj sloužit. Myslela jsem si, že už přišlo světlo, ale bylo to právě naopak. Stala jsem se nejlepší a nejváženější ze smrtijedů pána Zla. Dokonce jsem byla i jeho milenkou.

Po jeho pádu jsem se zase ocitla až na samém dně. Nenáviděla jsem ho. Více však sama sebe. Začala jsem znovu kočovat od vesnice k vesnici a usmířila jsem se s otcem. Byl štěstím bez sebe, když mě znovu viděl. Myslel si, že přišel i o mě. No a nyní jsem tady.“

Zakončila jsem rázně svůj život ve zkratce. Viděla jsem Petrovu bolest v očích. Dotkl se mé levé ruky a prsty přejel až k rukávku. Vyhrnul ho. Bylo tam. Znamení Zla v podobě hada s lebkou. Petr vytvořil na svém obličeji dokonalý škleb, ve kterém se značil strach a obavy. Nemohla jsem se na to nadále dívat. Trhnutím jsem si zakryla ruku a vyzvala ho: „Teď vykládej ty svůj příběh.“ Přikývl a znovu se pohodlně opřel do křesla. Začal vyprávět.

Pokračování příště...