Konečně volný

ehm jiný název mě nenapadl. Tuhle povídku bych chtěla věnovat mojí kamarádce Veronice Šimíkové (doufám že jsem tě napsala správně Vero) sice jí už četla, ale něco jsem ještě opravila. A dávejte komentáře xD (doufám že mě za tohle nezabiješ Very|Vědmo XD)

„Tak pane Malfoy jste volný.“ Pravil dozorce. Draco přikývl. Dozorce otevřel dveře a on hrdě vystoupil z cely, ve které byl dvacet let. Zdá se to neuvěřitelné, ale je to tak. Tolik let bez slunečního světla a přísunu čerstvého vzduchu! To z člověkem udělá divy. Teď už mu není dvacet, ale čtyřicet let. Nejvíce ze všeho se těšil na sluneční světlo. Ne na rodinu, ta mu byla ukradená. Celých dvacet let od nich ani řádek! Žádná návštěva. Nepotřebuji je! Pomyslel si. Nějaké peníze měl a stejně se může živit jako předtím. Koupí si nějaký dům na odlehlém místě. Nikdo ho tam nebude rušit. Z úvah ho vytrhl dozorcův hlas. „Vaše hůlka pane.“ Jízlivost a opovržení vůbec neskrýval. Draco si ho prohlédl a dobře zapamatoval jeho tvář. Tohle ti jen tak neprojde. Pomyslel si a ušklíbl se. Vzal si svou hůlku. Nemohl vůbec uvěřit tomu, že ji zase drží. Hladil ji rukama po hladkém povrchu, jako dávno ztracenou milenku. Užíval si ten dotek každým kouskem těla. Och, jaká rozkoš! Po ní se mu také stýskalo. „Nyní vám dáme vaše šaty.“ Vyrušil ho dozorcův hlas a hodil před něj hromádku oblečení. „Tady jsou vaše peníze.“ Podal mu pytlík plný zlatek a sním ještě další tři. Ano, moje drahé těžce vydělané penízky. Pomyslel si. Za ně si koupím i vilu! Přemýšlel dál a soukal se do svých šatů. Pořád mu skvěle padly. Černé kožené kalhoty upnuté těsně k tělu opásané černým koženým páskem se stříbrnou sponou a černý bavlněný svetr. Na záda připnul černý plášť. Dokonce tu byla i jeho stříbrná spona na sepnutí Dracových dlouhých bílých vlasů dále také lakýrky na podpatku a jeho černá hůl s ebenového dřeva s držadlem v podobě stříbrného draka s otevřenou tlamou. Peníze i hůlku si schoval někam do záhybů pláště. Usmál se. Určitě vypadal velice hezky a svůdně a že mu bylo čtyřicet let, tak to vůbec nevadilo. U čarodějů to neznamenalo skoro nic. Dožívali se někdy i dvě stě let, takže neměl ani půlku života za sebou. Když se na sebe dost vynadíval, dozorce otevřel dveře ven z vězení. Tam bylo zrovna léto a asi tak kolem poledne. Do Draca se opřel čerstvý teplý vzduch. Před náporem světla si musel zakrýt oči. Postupně si zvykl na světlo. Nasál tu teplou vůni léta. Ano! To byla nádhera. Postoupil dál do dveří. Teplé sluneční paprsky ho hřály do obličeje. Zafoukal teplý větřík. Draco stál a užíval si ten pocit volnosti. Hlasitě se zasmál, až holubi, kteří se vyhřívaly na střeše, poplašeně vzlétly. Draco se po nich ohlédl. Nyní byl taky takhle volný! Postupoval pomalu dál po vězeňském dvoře a užíval si ten jedinečný pocit. Dýchal zhluboka, jako kdyby chtěl do sebe vdechnout léto a nenechat z něj nikomu ani kousek. Vzadu uviděl bránu, která vedla do ulic Londýna. Konečně. Pomyslel si. Z toho všeho se mu zatočila hlava a musel se víc opřít o svou hůl. Ne že by ji nějak potřeboval, chodit ještě uměl, ale nějak to patřilo k jeho image. Draco Malfoy bez hole byl jako ryba bez vody. Pomalu, krok za krokem se přibližoval k velké železné bráně. Dozorce ji s velkým vrznutím otevřel. Draco zavřel oči a dál postupoval poslepu. Už ani nedýchal, jeho nohy mu došly jaksi sami kupředu. Dozorce za ním bránu zase zavřel a řekl mu: „nashledanou pane.“ Ta drzost mu váženě neprojde. A Draco pomalu otevřel oči. Tak hrozně se těšil na ten starý Londýn se zapadlými temnými uličkami a nádhernými starobylými stavbami. Oči už měl téměř otevřené a co nevidí! Nikde ani  památky po Londýnu, který znal. Rozhlédl se s vykulenýma očima. Všude byly mrakodrapy a lidé na ulicích chodily v takových divných oblečcích, většinou stříbrných a vypadali všichni stejně. Na jedné straně ulice chodili stejné ženy a na té druhé stejní muži. Draco zaječel a padl na kolena. Z očí se mu řinuly slzy. „Ne! To není pravda!“ Křičel nahlas, až se „lidé“ otáčeli.

A náhle ležel doma v posteli a uvědomil si, že křičel. Srdce mu bušilo jako o závod a celý byl zpocený. Tenhle sen se mu vrací znovu a znovu, uvědomil si. Celý rozklepaný vstal z postele. Obul si papuče, kvůli třesavce to nebylo vůbec lehké. Pomalinku se došoural k zrcadlu. Spatřil tam svou mladou patnácti-letou tvář s očima plnýma strachu. „Byl to jen sen, byl to jen sen.“ Opakoval si pořád dokola. Hlas měl chraplavý od předchozího křiční, až se ho vyděsil. Znovu si zopakoval: „byl to jen sen.“ V duchu zaklel. Jak jen si mohl zapomenout vzít bezesný lektvar?!

Původně to nemělo být o Dracovi, ale hodilo se to k němu.