První sentenx aneb. Přepracování

Ták je tu můj první psaný sentenx. Doufám, že se bude líbit. Hospoda U ducha a prostěradla je dílo mé dobré kamarádky Vědmi a ona ji hlavně vymyslela. Zadaná věta zněla: "Sevie, měl by sis vzít dovolenou." Tak doufám, že se bude Vědmě i ostatním líbit neukamenují mne. Je to můj prvně psaný sentenx a tak doufám, že na to budete prát ohled. Taky jsem češtinářský prase a po sobě si věci nečtu. Tak jděte číst a komentáře by taky moc neuškodily...

Přepracování

Severus Snape seděl ve svém kabinetě a přemýšlel o všem možném. Poslední dobou je toho na něj nějak moc. Před pár měsíci začala škola a on zase musel učit. Zmáhá ho to čím dál tím víc. Možná, že už začíná stárnou. Hloupost! Okřikl se. Takhle nemůže uvažovat. Promnul si unaveně spánky. Pomalu, ale jistě se mu začaly klížit oči. Pohodlně si lehl na tvrdý dubový stůl a povzdechl si.

            Klepání. Někdo někde klepá. Krátce zamumlal a pohodil rukou. Tohle je mu teď momentálně jedno. Další zaklepání. Severus neochotně zavrčel:“dále!“ a mnul si oči. Ve dveřích se zjevil Albus Brumbál. Usmál se omluvně na Severuse. Ten se zmateně rozhlédl a pokynul Brumbálovi, aby si sedl. Severus si znovu promnul spánky a dlouze zívl, přičemž se protáhl jako kočka. Jeho unavené klouby hlasitě zaprotestovaly. Brumbál si jen založil ruce a počkal, až Severus dokončí oživovací rituál. „Severusi,“ řekl mu starostlivě Brumbál,“není ti něco?“ „Ále,“ mávl rukou Severus,“to nic není.“ Jeho tělo ho však zradilo a trochu se mu podlomily nohy(pořád stál). „Vážně?“ řekl Brumbál a neubránil se úsměvu. „Potřebuješ dovolenou.“ Dokončil. „Ddovolenou?“ podařilo se mu vykoktat s odporem. Brumbál přikývl. Severus prudce zakroutil hlavou. „Jak myslíte“, řekl mu Brumbál bez odporu a odešel. Severusovi to bylo divné. Moc divné, že se Brumbál vzdal tak snadno. Další dny to s ním šlo od desíti k pěti. V hodinách byl abnormálně nepříjemný (dokážete si to představit?). Potom nastal ten dlouho očekávaný a vítaný víkend.

Hned v pátek po vyučování šel do své oblíbené hospody jménem U ducha a prostěradla. Stála v Prasinkách v jedné zapadlé uličce, která byla posázená kočičími hlavami a vypadalo to, že se každou chvíli celá ulice nakloní a spadne. Nedočkavě vklouzl dovnitř této uboze vypadající stavby. Uvnitř nebylo moc hostů. Lépe řečeno tu seděli jen dva podivně vyhlížející chlápci. U barového stolku nikdo neseděl. Moc se nerozhlížel a vydal se rovnou k němu. Posadil se na židli a zavolal: „Slečno Loccaseyová! Jste tam?“ Z místnosti vedle, která vypadla jako skladiště se ozvaly zvuky tříštícího se skla a hnusná nadávka mířená na osobu, která se opovážila zavolat výše zmíněnou při důležité práci, která chce max. soustředění.

Potom se ve dveřích objevila naštvaná barmanka jménem María Loccaseyová. Blond vlasy měla svázané do již rozpadajícího se drdolu. Nejdominantnější na ní byly její velké kruhy pod očima způsobené věčným spánkovým deficitem (provozovala nonstop bar). Divné na ní byl i její obleček v podobě kankánové sukně a korzetu, který toho ukazoval víc, než zakrýval.

Jakmile tato popsaná osoba uviděla Severuse, vyloudil se jí na tváři úsměv. „Á Severusi! To jsi ty. Nevěděla jsem, že dneska přijdeš....“ Severus se unaveně usmál a řekl: „Já taky ne.“ „Tak co to bude?“ zeptala se ho. Severus se krátce zamyslel a nakonec si zvolil, že začne něčím „slabým“. „Žlutou limču.“ Poručil si z úsměvem. María mu hned postavila na stůl zmíněný nápoj. Ačkoliv Severus řekl, že chce žlutou limču, barmanka mu dala černou. On na to byl však zvyklý. Žlutá limča byla původně žlutá, ale postupně začala černat jak do ní padaly všemožné věci od pavouky až po nedopalky cigaret. Připadá vám to hnusné? U ducha a prostěradla to bylo vyhlášené pití. Sama o sobě ta limča nebyla alkoholická, ale postupem času se jaksi ti pavouci atd. začaly kvasit a tak nějak to vzniklo.

Časem se Severus pořádně rozpovídal o všech svých starostech. María přikyvovala a doufala, že když bude víc pít, nechá si svý řeči od cesty. Nakonec se dobelhala k sebevražednému kroku: „Sevie, měl by sis vzít dovolenou.“ Severus se na ni podíval a cosi zakňučel. „VY jste se na mě domluvili!“ rozkřičel se na celý lokál. „Ale no tak, Severusi, neblázni. Brumbál má pravdu jsi moc přepracovaný. Třeba jeď jenom na pár dní.“ Severus tušil, že prohrál. Zmohl se ale na poslední protiútok: „Kam bych podle tebe měl jet!?“ „No...,“ přemýšlela María, „ co třeba navštívit nějakého příbuzného?“ napadlo ji. Severus zavrtěl hlavou. „Nemám příbuzné.“ Řekl ponuře. „Ach! To mě mrzí. Co třeba mi trochu pomoct v hospodě?“ Severus se rozmýšlel. Mohl by s ní být nějakou chvíli sám a taky, když už přistoupil na ten nesmysl s dovolenou... „Tak jo, budu tady s tebou.“ María se usmála. V hlavě jí však zněl ďábelský smích. Severus bude mít dovolenou, na kterou jen tak nezapomene....