Tak tady to je. Doufám že se bude líbit. Jak říkám je to docela zmatené, ale co nadělám. Mám to trošku delší, než jsem původně předpokládala. Doufám, že i přes to to někdo bude číst. A ještě něco. Veselé Vánoce Vám všem! Hodně dárku pohody atd.... Tak už se do toho pustěte a napište své názory a připomínky. Ráda si je poslechnu. Už nebudu zdržovat. Příjemné čtení! xD
Nebylo moc chladno ani v noci, jelikož byl červenec začátek léta. Bylo už pozdě. Pozdě i na Mariku. Rozhodla se ukončit dnešní noc jídlem a hned potom půjde spát. Usmála se nad tou představou. Měla hlad a tak si trochu pospíšila. Její kroky se hlučně rozléhali prázdnou ulicí. Kdyby chtěla, neslyšel by ji nikdo. Ale dnes se nemusela skrývat. Ne, dnes ještě ne. Pokud neudělám nějakou hloupost. Pomyslela si hořce. Takhle daleko od poslední vesnice, ve které byla, ji nikdo neznal. Jaký výborný nápad! Musela sice pár dní hladovět, ale teď si to vynahradí! Konečně dorazila na místo. Hospoda, před kterou se ocitla nebyla nijak zvlášť pěkná. Ušklíbla se. To mám z toho že chodím jen přes vesnice. Kdybych šla do města.... Ne, to je příliš riskantní. Někdo by mě mohl poznat. Dál už nepřemýšlela a otevřela dveře. Ne! Tolik světla najednou ne! Přikrčila se. Tolik to bolelo. Chvíli zůstala stát na místě aby přivykla palčivému světlu. Do očí se jí vehnali slzy. Párkrát zamrkala aby je zahnala. Po chvíli vešla dál. Přivítala ji útulná světnička s několika stoly. Za barem stál hostinský a bavil se s nějakým hostem. Moc se nerozhlížela a šla přímo k němu. Sedla si za bar a čekala až si jí všimne. Hostinský se hlasitě zasmál nějakému vtipu. Jeho pozornost vzápětí padla na Mariku. Tahle tady musí být nová. Říkal si. Pozorně si ji prohlédl. Dlouhé rovné havraní vlasy jí spadali přes mrtvolně bílý obličej. Rudé rty se nebezpečně mračily. Pozornost hostinského upoutalo i oblečení ženy. Černé, trochu špinavé od prachu z cesty přilepené těsně u těla zdůrazňující každou dokonalou křivku jejího těla. Působila velmi svůdně. Upoutal ho i korzet, který měla na sobě. Přes něj měla přehozený svetřík s dlouhým rukávem, který kryl její štíhlé, ale svalnaté ruce. Krátká minisukně by se k tomu všemu hodila nejvíce. Místo ní však žena měla dlouhé kožené kalhoty. Na nohách měla černé tenisky. Před větrem jí chránil dlouhý černý plášť. Nejvíce ze všeho na ní byly zvláštní její oči. Světle modré, velké a také svůdné, občas se v nich i červeně blýsklo. Hostinský párkrát zamrkal. Asi se mu ty záblesky jen zdáli. „Dobrý večer vážená dámo.“ Pozdravil ji. Marika jen kývla hlavou. „Co si bude mladá dáma přát?“ Zeptal se jí hlasem, který byl podle něho svůdný. Líbila se mu. Marika se v duchu usmála. Tady to nebude zase tak těžké jak jsem si původně myslela. Budu jíst asi brzo. Je to tak jednoduché, až mi je jich skoro líto. „Panáka whisky.“ Poručila si. Hostinský povytáhl obočí. Tohle by do ní neřekl. Za vteřinku před ní stála sklenice. Spokojeně pokývala hlavou. Nenuceně se opřela o desku baru. Hodila do sebe whisky a konečně se rozhlédla po hospodě. Všichni seděli v několika hloučcích. Četla jim myšlenky. Nebylo to zrovna dvakrát příjemné prokousávat se řadou vzpomínek. Musela to ale udělat. Co kdyby ji někdo poznal? To nemohla dopustit. Náhle si všimla o samotě sedícího muže. Nepřítomně hleděl do poloprázdné sklenice piva a sem tam ji posunoval po stole. Přes dlouhé blonďaté mastné vlasy mu neviděla do tváře. Náhle vzhlédl. A ona spatřila jeho tvář. Světle modré oči plné chladu, tenké rty a velký nos na jeho světlém obličeji ji uchvátily. Dívá se přímo na ni! Zaujala ho, stejně jako on zaujal ji. Přes to měla pocit, že se sním již někde setkala. Ale kde? Ptala se sama sebe. Nemohla si vzpomenout. Tohle bylo divné. Vždy si pamatovala z každého dne i ten nejmenší detail. Pátrala ve svých vzpomínkách, ale nic nenašla. Musím o něm zjistit něco víc! Nahlédla mu do mysli. Moc toho tam neviděla. Musím jít blíž, aby si ničeho nevšiml. Řekla si barmanovi ještě o jednu sklenku. Poté co přistála na stole znovu ji do sebe hodila. Sebevědomě vykročila k povědomému muži. Věděla že se na ní dívá zpod záclony vlasů. Zahlédla i jeho nepatrný usměv. Že by byl taky takoví jako já? Ne, ne to bych poznala. Ubezpečovala sama sebe. Kdyby ve vesnici byl stejný jako ona, znamenalo by to problémy, velké problémy dokonce i pro ni. Sebevědomě se před ním zatavila. „Máte tu volno?“ zeptala se. Muž vzhlédl a lhostejně kývl hlavou. Na Mariku to udělalo dojem. Kde jen jsem tohle chování viděla? Nechala úvah a ladně se posadila na židli naproti němu. Chvíli mlčky seděli a dívali se navzájem sobě do očí. I ta chvíle Marice stačila. Nahlédla mu do vzpomínek. V jeho hlavě překvapivě našla jméno Severus Snape. Severus? Podivila se. Co s ním má ten člověk společného. Prohlížela rychle dál. Měla jen velice málo času. Když člověk mluví nemůže se na něj potom pořádně soustředit a mohl by ji objevit. Je velice obtížné hrabat se někomu ve vzpomínkách a ještě se s dotyčným bavit. Náhle našla to co hledala. Ponořila se tam hlouběji.
Ocitla se někde v minulosti. Povědomí muž stál naproti Severusovi. Oba byli mladí, možná tak 17 nebo 18. Mířili na sebe hůlkami a byly rozzuření. Nejvíc však Severus. Povědomí muž promluvil. „Uklidni se Severusi. Jsme přece bratři. Nemůžeš mě jen tak zbít.“ v jeho hlasu bylo slyšet překvapení smíšené s opovržením. „Ale můžu Petře, Já můžu všechno.“ Řekl Severus klidným chladným hlasem. „Musím ti to všechno oplatit. Tenkrát jsi mě nechal na pospas Jamesovi a to ti nikdy neodpustím. Doma si byl vždy ten lepší, i když jsi byl mladší. Navíc si se přidal na stranu dobra.“ Slovo dobro vyplivl jako kdyby mu bylo nepříjemné ho vyslovit. Petr chtěl něco říct, ale Severus ho předběhl. „Opovrhuješ pánem Zla a nemáš k němu žádnou úctu. Už jen za tohle si zasloužíš smrt.“ Severus už otevřel pusu ke smrtelné kletbě, ale Petr byl rychlejší a v okamžiku se přemístil.
Možná zašla až příliš daleko a „Petr“ jehož jméno se právě dozvěděla by mohl něco zjistit. Nic netuší. Ucítila velkou úlevu a zároveň i úlek. Severus má bratra? Proč se o něm nikdy nezmínil! Teď aspoň ví koho má před sebou. Asi nejsem jediný čaroděj tady ve vesnici. Možná nastanou problémy. Mimoděk pohlédla na levé předloktí pečlivě zakryté dlouhým rukávem. Pod látkou se skrývalo zřetelné znamení Zla. Tenkrát ještě nevěděla že by pána Zla mohla někdy opustit. Nechal ji tady! Klidně se nechal zabít jakýmsi mrnětem a ji tady nechal samotnou! Tenkrát ji vytáhl z pěkné bryndy vzpomínala. To se topila v hořkosti a alkoholu a přemýšlela proč se jí vlastně chce ještě žít. Dal jí novou šanci a práci přesně pro ni! Přesvědčování nových stoupenců a vraždění nevinných lidí jí vždy bavilo. Nechal jí v tom volnou ruku. Měla krve co hrdlo ráčí. Když zmizel spadla ještě hlouběji než byla předtím. Ani vraždy ji už nebavily a propadala čím dál tím více alkoholu. Truchlila pro ztraceného pána. Byla takhle dlouho. Nakonec se vzpamatovala. Začínala pána Zla nenávidět čím dál tím víc. Nechal ji tady! Ona mu říkala, aby tam nechodil, že měla vidinu a že tu noc to nedopadne dobře. I Severus prosil pána Zla, aby tam nechodil. Jen Marika věděla proč. Jeho tajná láska Lily. Věděla že se líbí i jemu. Ale nic víc. Což ji trochu mrzelo. Nakonec se tedy pán Zla ztratil a Severus téměř zešílel ze ztráty milované. Byla tak prosycená nenávistí a záští vůči pánovi Zla. Proto se od něj odvrátila a rozhodla se, že kdyby se ještě někdy objevil bez milosti by ho zabila. Nepochybovala o sobě a své moci. V oboru zla byla zkušenější a tak by ho mohla klidně zabít a pochutnat si na něm. Zakousnout se do jeho hrdla a pomalu ukončovat jeho život. Strašně by chtěla cítit jeho horkou krev v ústech a dál v hrdle. Nechat ji pomalu proudit svými žilami. . . Tolik ho nenáviděla! Dokonce i teď po 11 letech od jeho pádu. Ona však zůstala pořád stejná. Nezestárla ani o den již od svých 20. narozenin. Letos to bude 480 let od její proměny. V očích se jí zablesklo. A proto se nyní obrátila na stranu dobra. Teda skoro. Pomyslela si hořce. Pořád zabíjela lidi, ale musela se nějak živit. Ale už je aspoň před smrtí tolik nemučila. Z úvah ji vytrhl hlas. „Jmenuji se Petr Snape a jak vy?“ promluvil. Má tak nádherný hlas. Oči tak podobné Severusovi! Jen se naklonit a zarýt do něj své tesáky, takhle to dělala vždy. Ale teď to bylo jiné. On byl čaroděj a ti mají dobrou krev. Tak přesycená kouzli a energií! Vzrušeně se zachvěla. Ale věděla, že to neudělá. Na to se jí až moc líbil. Bylo jí ho líto. Ještě abych se zamilovala! To by mi teda scházelo! Nemůžu ho zabít. Nedokážu to. Tak co tady sakra dělám! Rozčilovala se sama na sebe a spolkla ještě horší nadávku na svou osobu. „Jmenuji se Marika Tepeš.“ Řekla a okamžitě se probrala. Takhle by neměla uvažovat. Je to pro ni až příliš bolestné. „Hezké jméno Marika.“ Řekl . „Děkuji. Ale nemohla jsem si nevšimnout Petře že tady sedíš tak sám. Proč?“ Možná to od ní bylo troufalé, ale musela to vědět....
Pokračování příště...
