Tajemný ochránce

Vklládám se již zmíněnou jednorázovku. Sice s jednodenním spožděním, ale lepší pozdě, nežli nikdy. Psalo se mi to celkem dobře, až na to, že jsem nevěděla do poslední chvíle jak to dopadne. 

Tajemný ochránce

Někdo mě sleduje. S touto myšlenkou se probudila Ema jednou kolem půlnoci z přelomu pátku na sobotu ve své posteli. Nevěděla kdo, ale její šestý  smysl, který jí napovídal ve škole na co se má naučit a z čeho případně budou psát neohlášenou písemku. Nikdo jí nevěřil, ale když učitelka přišla se štosem papírů a oznámila: „Napíšeme si písemnou práci,“ všichni se jí pak ptali, jak to věděla. To neví, ale stejný smysl jí před chvílí přerušil sen a naježil jí chloupky na zátylku. V jejím pokoji se to už stalo dřív, to vždy ucítila nepříjemný závan větru a v místnosti se hodně ochladilo. Nyní se to stalo znovu. Přikrčila se. To něco se blíží. Pomalu už slyšela letmé kroky. Nic však neviděla. V pokoji bylo pološero a přes tlusté černé závěsy prosvítal pramínek světla způsobený pouliční lampou, kterou měla přímo pod oknem. Nenáviděla ji, ale teď byla vděčná za ten malý pramínek světla a naděje, že spatří protivníkovu tvář.

    Pod polštářem opatrně nahmátla baterku. Něco jí večer říkalo, ať si jí vezme. Nahmatala ji a její chladivý dotek jí dodal odvahu. Párkrát se nadechla a zamířila baterkou přímo před sebe. Myslela si, že se jí zjeví tvář, nebo ještě něco horšího. Nic tam však nebylo. Svítila baterkou dál po pokoji. Nic. Všechny věci byly na svém místě a vše vypadalo obyčejně. Asi se mi jen něco zdálo. Uklidni se. zhluboka dýchej. Přeříkávala si pořád dokola. Podívala se na budík, který měla postavený na malém nočním stolku u postele. 23:58. Dvě minuty do půlnoci. Nějak instinktivně věděla, že se to objeví zase, ale až o půlnoci. 23:59. Ema vyčkávala. Baterkou pečlivě propátrávala každý kout svého pokoje.

    Nic. Dvacet vteřin do půlnoci. Všechny smysly měla ve střehu. Zrychlil se jí tep a mozek přikázal dodávat adrenalin. Srdce se jí rozběhlo na plné obrátky. Téměř ho slyšela bít. Stiskla baterku. Pět vteřin do půlnoci. Vteřiny ubíhali neskutečně pomalu. Bylo to jako věčnost než se ručička dotkla dvanáctky. Srdce se rozběhlo ještě víc a oči jí kmitaly. Nic nikde nic. Hluboce si oddechla a její pozornost ochabla. Náhle to však uslyšela. Tiché kroky blížící se přímo k ní. Strach ji ochromil a nemohla se pohnout.

    Ledová ruka ji sevřela mrskla s ní na záda na postel. Nemohla dýchat. Pomalu se jí zastavovalo srdce. Baterka jí vypadla z ruky a rozbila se. Náhle uslyšela ještě něco. Ten zvuk pocházel odněkud daleko. Vzdala to a poddala se tmě, která se jí zjevovala před očima. Co se asi člověku honí hlavou téměř před smrtí? Napadlo ji. Co ji čeká pak? Půjde do nebe, nebo se stane duchem? Nebo se jen rozplynu? Před očima se jí mihl celý život. Co si počnou rodiče a její mladší sestra? Bude jim vůbec scházet? Náhle však uslyšela zavytí. Ledový stisk povolil a ona mohla dýchat. Zůstala však leže a nemohla se hýbat. Něco ji zachránilo. Ale co? To nevěděla. Dál už si nic nepamatovala. Nepochybně usnula napětím a vyčerpáním.

            Když se ráno probudila vše bylo na svém místě. Nic nechybělo a ani nic nepřebývalo. Nahmatala baterku. Nebyla vůbec rozbitá a svítila. Našla ji na stejném místě, kde ji prve zanechala. Možná se jí to jen zdálo. Na nočním stole však našla malý papírek se vzkazem.

Dávej na sebe pozor. Vždy buď opatrná a nenech se zmást. Stojíš před velkým rozhodnutím. Věř, že já tě nikdy neopustím.

Tvůj ochránce

Nevěděla, co to znamená ani kdo je ten tajemný ochránce. Otočila list a na zadní straně byl otisk vlčí tlapy. Co to má všechno znamenat?